V rámci školního projektu ke Dni Země začala dobrodružná výprava sedmáků ze ZŠ Boskovice, nám. 9. května v úterý 30. dubna ráno odjezdem do Olešnice.
Už přeprava sama naznačovala průběh věcí příštích. Předem domluveni s dopravním přepravcem jsme dokonale zmátli cestující veřejnost, když se na každé zastávce s úžasem ve tváři dožadovala vstupu do našeho nabitého vozidla, za nímž však následovalo druhé, zcela prázdné.
Olešnické náměstí Míru nás přivítalo v duchu svého jména laskavým slunečním svitem, ale hlavně krásnou fontánou v sousedství kostela sv. Vavřince. A zatímco se někteří vydali do blízkého obchodu doplnit zásoby, jiní se usadili na lavičkách a pustili se do těch svých, z domova přivezených. Vtom se ozvalo nad jejich hlavami rázné: "Hej, vy tam na lavičkách u kašny! Musím s vámi mluvit ohledně úklidu. Přijďte za mnou na úřad!"
Mnozí se lekli tak, že jim přestalo chutnat, další se obezřetně ohlíželi, odkud hlad přichází, a horlivě sbírali i nepatrné drobečky, které se jim předtím podařilo upustit do trávy. Ale nikdo se nezvedal k odchodu. Po chvíli spatřili muže, který se svižným krokem přibližoval. Ukázalo se, že je to pan starosta PaedDr. Zdeněk Peša, jemuž patřil onen tajemný hlas a který si nás spletl se žáky místní školy, jež vyslal na úklid města.
S úsměvem jsme se rozešli, abychom posléze zjistili, že pan starosta je zároveň autorem pověstí ve vyprávění, které jsme si vyslechli v prostorách bývalé ledárny, vybudované v 19. století pod bývalým hřbitovem, kde se uchovával led pro řezníky a pivovar, dnešním muzeu strašidel.
Další dobrodružný zážitek nás čekal právě tam. Asi uprostřed prohlídky, kdy se nám jednotlivá strašidla postupně nořila ze tmy, a právě ve chvíli, kdy jsme pohlédli do tváře Bludičky, se ozval podivný praskot a my se octli doslova "na šikmé ploše" a ještě k tomu kluzké. To nám některé zlomyslné strašidlo podtrhlo podlahu pod nohama. No, spíše prkna nevydržela! Nutno dodat, že se ukázala síla kolektivu. Přestože se vše odehrálo nečekaně a skoro ve tmě, nikdo moc neječel, jen se všichni semkli blíž k sobě. Pak už vše proběhlo bez komplikací a po setkání s raráškem, čertem a hastrmankou se cestou zpět ozývaly veselé komentáře celé situace.
Naše druhá skupina, která mezitím navštívila muzeum veteránů, kde mohla obdivovat motocykly a auta značek Tatra, Praga nebo Škoda, na nás už čekala a na naše zážitky reagovala lakonicky: "Kecáte!" Nekecali jsme, ale osobní zkušenost je nesdělitelná.
A pak již vzhůru na rozhlednu Kopanina, která stojí na stejnojmenném kopci ve výšce 688 m. n. m. nad olešnickým lyžařským areálem. Ale ty řeči cestou! "Proč máme lézt na ten kopec?" "Nemohl by fungovat ten vlek i teď?" "Já vím, že nahoře bude hezký výhled, ale tady by to taky stačilo!"
A podobně.
Zdálo by se, že pro dnešní mládež je nejkrásnější výhled ze židle u počítače, ale naštěstí jsou tu ještě mnozí, kteří vzali kopec útokem, aby byli prvními, kdo nám z vyhlídkové plošiny zamávají. Výhled na Olešnici byl sice trochu v oparu, ale přesto stál zato! Rozhlednu jsme obsypali jako vosy bonbon. O akrobatické výkony, jištěné kamarády, na žebříku a plošinách rozhledny nebyla nouze.
Pak ještě krátký individuální průzkum okolí, hra na louce, společné foto, zhltnutí posledních svačin a sešup zpět do údolí po sjezdovce, provázený sběrem kamínků a šišek pro přátele a obdivováním všudypřítomné skromné krásy petrklíčů.
Na zpáteční cestě se ještě někteří přesvědčili, že akrobacie se hodí i v autobusu projíždějícím Vysočinou a že naše planeta bude o to zdravější, oč bude v nás mít zodpovědnější obyvatele.
