„To jsem ještě neviděla, tolik vás jede do Prahy?“ divila se upřímně paní průvodčí, když v pátek 6. prosince 2013 nastoupila početná skupina dětí, učitelů, rodičů a bývalých žáků do motoráčku směr Skalice nad Svitavou.
A divila se ještě víc, když slyšela, že se nejedná o žádný předvánoční výlet, ale o akci hnutí Na vlastních nohou – Stonožka, ve kterém je škola od počátku (r.1991) zapojena.
Pak už cesta probíhala podle plánu, někteří dospávali ranní vstávání, za okny se pomalu rozednívalo a drobně sněžilo, narozdíl od loňského roku, kdy sněžilo i ve vagonech.
„Já se tak těším!“ „Vzala jsem si termoprádlo, bude zima.“ „Mně se chce hrozně spát, ale napřed sním svačinu.“ „A co když ten tón nevytáhnu? To bude ostuda!“ Tak a podobně probíhala čilá debata našich stonožkových dětí, neboť mezi nimi tentokrát nebyli jen ti, kteří v hnutí aktivně pomáhají, ale i členové školního sboru Notička.
Všichni se moc těšili, ale někteří měli před vstupem do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha malou dušičku, jak to všechno dopadne. Na děkovnou „Stonožkovou mši“ jsme sice jeli už potřetí, ale teď měl sbor za sebou perný nácvik, aby se mohl připojit k plzeňskému souboru Mariella, Josefu Vágnerovi a dalším zpěváčkům a podpořit tak slavnostní atmosféru v katedrále. Napětí a očekávání věcí příštích přímo viselo nad našimi hlavami a nepominulo ani v metru či tramvaji.
Konečně jsme byli na místě. „Jé, to je lidí!“ komentovali někteří situaci. Ale usměvavá paní sbormistryně Marie Nováková měla všechno pod kontrolou. „Postavte se sem a jedem!!!“
Po úvodních fanfárách v podání hudby Hradní stráže a stonožkové hymně Never Be Alone si vzala slovo paní Běla Gran Jensen a společně s náčelníkem Generálního štábu AČR gen. Petrem Pavlem připomněli všem přítomným i divákům přímého přenosu, kde všude Stonožka letos dokázala pomoci. Obyvatelky Domova Zvíkovecká kytička, jimž J. E. dominik kardinál Duka daroval pergolu, kterou mu k životnímu výročí předala Stonožka, doslova obklopily kněžiště katedrály a jejich radost byla radostí všech.
A pak přišel zážitek, který nikomu z přítomných jen tak z hlavy ani srdce nevymizí. Na místě vytvořený 250členný pěvecký sbor, v němž se naše Notička rozhodně neztratila, začal zpívat „Sbor otroků“ z Verdiho opery Nabucco. Mnozí dospělí se chtěli přidat, někteří měli k dispozici italský text, ale nějak to nešlo, protože oči vlhly a krk se svíral dojetím. Nebylo třeba slov, zářící oči dětí řekly vše.
Slavnostnost chvíle pak podtrhly přímluvy dětí za blízké, učitele, vojáky AČR, za těžce nemocné spolužáky a za všechny, jimž Stonožka pomáhá. Dětmi a vojáky přinesené dary symbolizovaly nejrůznější stonožkové akce, v závěru následovalo ocenění devíti pedagogů za dlouholetou obětavou práci pro hnutí.
Při odchodu z Hradu se sice do všech opíral silný mrazivý vítr, ale nás hřála nejen vidina teplého oběda, který posílil tělo, adventně vyzdobená Praha, která okouzlila oči, ale především slova promluvy prof. Petra Piťhy: „ Osel a vůl zhluboka dýchali na Ježíška, aby mu nebyla zima. Pečovat o Ježíška, to jest být k druhým laskavý, někdy vede k tomu, že vám někdo řekne: ,Ty seš ale pořádnej vůl, když se tak staráš!´ Já si celý život myslím, že je lepší být oslíkem, na kterého všichni s láskou vzpomínají, než být králem nebo vojevůdcem, kterého všichni proklínají.“
