Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak. Hnutí Na vlastních nohou – Stonožka letos v červnu završilo 25. rok své činnosti.
Když v roce 1990 paní Běla Gran Jensen mrzla před obchodními domy v Oslo a nabízela kolemjdoucím obrázky, které namalovaly české děti, doufala, že se jí podaří vydělat alespoň tolik, aby mohla pomoci jedné ortopedické nemocnici na Karlově náměstí v Praze.
Sama o tom říká: „Norové si rychle všimli toho, že někde existují děti a učitelé, kteří jenom nenatahují ruku a prosí o almužnu, ale že dělají něco, aby pomohli tam, kde je potřeba.“
Ani ji, ani nikoho jiného nemohlo napadnout, že je to začátek 25leté cesty a že to poznamená životy tisíců dětí.
Postupně se k její výzvě malovat vánoční přání a jejich prodejem ve světě pomáhat potřebným přidávaly další a další školy. Mezi nimi i ZŠ Boskovice – Zelená - na nám. 9. května. Tehdy učitelka výtvarné výchovy, dnes důchodkyně, Marie Ryšavá, byla se svými žáky přítomna slavnostnímu okamžiku, kdy paní Běla přijela do boskovické léčebny pohybových poruch předat drahý přístroj, na který by děti nebýt Stonožky ještě léta čekaly. Přístroj dnes již neslouží, ale pomohl mnohým a vděčnost pracovníků léčebny a hlavně rodičů dětí trvá.
A protože čas rychle utíká, je třeba nejen dál pomáhat, ale také se občas zastavit a poděkovat všem, kteří ve svém nadšení neustali. Proto se v pondělí 21. září 2015, kdy se připomíná Světový den míru, sešli ve Zvíkovci učitelé, patroni, vojáci AČR a příznivci hnutí. Byly mezi nimi i učitelky ZŠ Boskovice, které navázaly na svou předchůdkyni a jsou pochodněmi na cestě svým kolegům, Markéta Pospišilíková a Jana Svobodová, která patřila k oceněným, jimž Dominik kardinál Duka, za účasti politických, církevních a armádních činitelů, předal diplom za obětavou práci pro hnutí. Paní Běla spolu s generálem Josefem Šíbou poděkovali nejen učitelům, ale všem lidem, kteří hnutí po celou dobu podporují. Ať už jsou to umělci, sportovci, novináři, ředitelé škol, ale hlavně úžasné stonožkové děti se svými rodiči.
Stonožkové narozeniny obohatily svým zpěvem českých lidových písniček dívky z místního Domova Zvíkovecká kytička, v jehož areálu pak proběhla zahradní slavnost.
V jejím závěru se přítomní shodli, že je sice krásné se takto potkávat a scházet, ale vůbec nejlepší by bylo, kdyby stonožkové pomoci již nebylo nikde třeba.
