Plk. Ing. Vladař v rodných Boskovicích

      „Tak, děti, jmenuji se Oldřich Vladař, za pár dnů mi bude 92 let a jsem jen váš. Ptejte se!“> Těmito slovy začal ve středu 9. dubna 2017 besedu se žáky 8. ročníku ZŠ Boskovice, budovy na nám. 9. května – Zelené, pamětník událostí II. světové války v Boskovicích.
      Za přítomnosti svého syna Svatopluka, paní místostarostky Dagmar Hamalové a vyučujících dějepisu Jany Svobodové a Gabriely Staňkové pan plukovník nejprve krátce přiblížil svůj život v Boskovicích, kde se 16. května 1925 narodil do dělnické rodiny jako nejmladší ze tří sourozenců. Otec pracoval jako tovární mistr a matka pečovala o domácnost. Své děti vedli „masarykovským způsobem“ k demokratickému a vlasteneckému smýšlení. To mu bylo oporou v nejedné životní situaci, zvláště když mu v průběhu dospívání, závěru školní docházky a studií na obchodní akademii v Brně, postupně zemřeli rodiče.
      Když v březnu 1944 úspěšně odmaturoval, byl úřadem práce přidělen do arizovaného obchodu v Boskovicích (židovský majitel byl pan Hanák) jako finanční účetní. Díky kamarádovi, který v obchodě pracoval jako nákupčí-zásobovač, se brzy zapojil do protinacistického odboje vedeného Heřmanem Hrubým, bývalým vojákem-ženistou a opravářem elektrických zařízení. Ten měl spojení s odbojovou skupinou VELA, vedenou kpt. Josefem Dřímalkou, která čtyři mladé odbojáře podle možností zásobovala zbraněmi a trhavinou.
      Osm měsíců pak boskovičtí odbojáři přes den normálně pracovali ve svých zaměstnáních a v noci podnikali sabotáže. Nemohli se Němcům postavit v boji, nebyli dost vybaveni ani vyškoleni, ale postupně se jim dařilo ničit německé dopravní a informační spojení vyhazováním železničních tratí, silnic, poškozováním mostů, telegrafních sloupů apod. Jejich výhodou byla výborná znalost prostředí a terénu v okolí Boskovic, kde Němci podle slov pana Vladaře: „netrefili od stromu ke stromu“.
      Za svou činnost byl hned po válce vyznamenán Medailí za hrdinství a chrabrost. V říjnu 1945 přijal nabídku studovat na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, z níž vyšel v hodnosti poručíka, a v dalších letech učil na vojenských školách vojenskou přípravu. Oženil se s dětskou láskou Jiřinkou a vychovali spolu dva syny, z nichž mladší Svatopluk doprovodil svého otce do Boskovic a aktivně se zapojil do diskuse se žáky. Připomněl např., jak jeho otce přesvědčovali po roce 1948 ke vstupu do komunistické strany a jak ho coby nestraníka přeřadili do nižší funkce písaře na velitelství pluku, což znamenalo třetinový plat pro něho a zároveň vyhazov ze zaměstnání pro jeho ženu.
      Koncem 50. let byl požádán, aby pomohl armádě vychovat kvalifikované pracovníky. Na oplátku mu ministerstvo obrany umožnilo dálkově vystudovat Vysokou školu ekonomickou v Praze a získat titul inženýra. Nastoupil tedy na katedru vojenské přípravy Univerzity Komenského v Bratislavě, dále učil na Vysoké škole báňské v Ostravě a vojenské katedře Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V tomto městě dodnes žije.
      Přítomné žáky pobavil např. vyprávěním o tom, jak medici jsou velmi nadaní a rozumní lidé, ale branná zdatnost, třeba hod granátem, jim naprosto nesedí a mohou být při jejím nácviku nebezpeční sobě i jiným. Zároveň ale vysvětlil důležitost fyzické přípravy nejen profesionálních vojáků v dnešní době. Dotazy žáků dále směřovaly k možnému obnovení vojenské základní služby, případně její konkrétní podoby, doby trvání apod.
      Pan plukovník ve svém úctyhodném věku trpělivě a s nadhledem vysvětloval především přítomným chlapcům jejich úlohu v budoucích letech, kdy by si při volbě povolání a zakládání rodin měli počínat v každé situaci jako opravdoví muži, což od nich očekávají nejen děvčata, ale i celá společnost, žít dobře a poctivě, aby byli jednou dobrým vzorem svým dětem.
      V dnešní době se takové vzory někdy těžko hledají. Jedním z nich je bezesporu pan plukovník Ing. Oldřich Vladař. Bylo nám ctí se s ním setkat a dát našim žákům možnost nahlédnout zase o něco hlouběji do nelehkých časů před více než 70 lety, aby si vážili lidí, díky kterým dnes mohou žít ve svobodné zemi.

  Jana Svobodová