Osvětim (německy Auschwitz, polsky Oswiecim), koncentrační tábor na předměstí malého hornoslezského městečka, ležící v trojúhelníku mezi ústím řeky Soly do Visly na jihu Polska, byl 2. května 2018 cílem exkurze našich deváťáků.
Připravovali se na ni prakticky od šesté třídy prostřednictvím výuky dějepisu a literatury, vlastní četby, filmů, dokumentů, obrazových materiálů, výstav, besed s pamětníky…
A nyní se potvrdilo, jak je taková příprava potřebná, neboť návštěva největšího nacistického vyhlazovacího tábora 2. světové války, kde v letech 1941-44 v plynových komorách prokazatelně zahynulo 1,1 milionu vězňů, přičemž mnohé odhady jsou mnohem vyšší, je pro každého člověka otřesným životním zážitkem a každý ho musí v sobě zpracovat sám.
Při pohledu na hromady vlasů, brýlí, bot, různých protéz, ale i plechovek od smrtícího Cyklonu B si mnozí kladou otázku: Jak tohle mohl člověk udělat člověku? Jak mohli jedni dopustit, aby se druzí pokusili vyhladit všechny „nežádoucí“ skupiny – Židy, Romy, válečné zajatce, politické vězně, psychicky nemocné, homosexuály, Svědky Jehovovy…,Slovany?
Nejhorší asi byla a je nevšímavost k okolí, lhostejnost, zahledění do vlastních starostí. Proto je i dnes nutné události a fakta z nedávné minulosti připomínat a navštěvovat místa s nimi spojená, vzdát hold zavražděným a vyjádřit úctu všem přeživším, kteří svým postojem k prožitému utrpení svědčí o vděčnosti za dar života. Nestačí je obdivovat, jak se dokázali se svými traumaty vyrovnat, ale je třeba jim pozorně naslouchat a nedopustit, aby se na jejich utrpení zapomnělo nebo aby jím musely projít další generace.
